Proč ještě nejsem vegankou?

Zhruba před rokem jsem měla období, kdy jsem nedokázala pozřít jakékoliv maso. Tento pocit mě sice sám od sebe opustil, nicméně stále občas uvažuji o přechodu k vegetariánské, ještě lépe k veganské stravě. Obdivuji ty, kteří se vzdali živočišných výrobků a zcela přehodnotili svůj postoj nejen k jídlu, ale i k životu.

Co mě od veganství odrazuje je hlavně to, že pokud nejste milovníci luštěnin, můžete mít problém s doporučeným denním příjmem bílkovin. Potvrdí vám to i lidé, kteří  sami přešli na rostlinou stravu. Tato záležitost se ještě zhoršuje, jestliže nejste zvyklí připravovat si na každý den jídlo doma.

Další, trochu sobecký fakt je, že mi náhražky masa a jiné veganské potraviny chutnají o poznání méně než ty živočišné. Sójové a rýžové mléko nikdy nenahradí tu lahodnou chuť kravského, stejně tak se nechci vzdát všech smetanových sýrů.

Co se týče tělu prospěšných látek, měli bychom myslet na vitamin B 12, který se přirozeně vyskytuje jen v živočišných bílkovinách, a tudíž ho při veganském stravování musíme do těla dodávat pomocí tabletek. Přiznávám ale, že tento zápor není nijak závažný a neřešitelný - větší problémy bývají s okolím, které nedokáže přijmout naše rozhodnutí přejít na rostlinou stravu. Jen málo kamarádů a rodičů se může pyšnit tím, že jsou v tomto ohledu velmi tolerantní.

Na druhou stranu, pokud by se mi podařilo tato negativa překonat, a jíst i přemýšlet vegansky, měla bych ze sebe opravdu dobrý pocit. Snad nikdo z nás totiž nechce podporovat praktiky, které se používají ve velkochovech zvířat. Dokonce někteří vegané tvrdí, že od té doby, co se vzdali masa, vajíček a mléka, se zbavili psychických problémů, a celkově se cítí lépe. To zní jako skutečně dobrá motivace, ne?

Jak jste na tom vy? Také plánujete alespoň omezit konzumaci živočišných výrobků? Těším se na vaše komentáře!